“Jenůfa” – Act 2

DRUHÉ JEDNÁNÍ

Slovenská jizba. Stěny pokryty obrázky a soškami; u dveří kropenka. Kamna, ustlaná postel, truhla, bidélko na šaty. Polička s nádobím, několik židlic. U okna zavěšen obraz Bohorodičky.

První výstup

Jenůfa, Kostelnička. Jenůfa v domácím obleku, s pobledlou tváří, na níž je zřejmá jizva, sedí na židli u stolku a se skloněnou hlavou šije. Kostelnička blíží se k postranním dveřím komory a otevře je.

Kostelnička Nechám ještě dveře otevřeny, aby ti vešlo dost tepla. A co chodíš se k té okeničce modlit jako bludná duše? Jenůfa Nemohu za to, nemám pokoje v hlavě. Kostelnička (s povzdechem) To ti věřím, aj já nemám pokoje! Už od té chvíle, co jsem tě dovedla na dom. Napadlo mi z tvého nářikání neštěstí. A když jsi se mi potom přiznala se svým pokleskem – myslela jsem, že i mne to musí do hrobu sprovodit! Schovávala jsem tě z úzkostou v tvojí hanbě, až do té chvíle, co chlapček uviděl svět; a jeho hodný otec se ani ve snu o to nestará!

Jenůfa (spěchajíc ke dveřím komory) Tuším, že sebou Števuška zahýbl! Kostelnička Pořád se s tím děckem mažeš místo abys abys Pánaboha prosila by ti ulehčil od něho! místo abys Pánaboha prosila místo abys Pánaboha prosila by ti ulehčil od něho... by ti ulehčil od něho! Jenůfa (vrací se zase ke stolku k práci) A ne spí tiše... On je tak milý... On je tak milý a tichúčký... Co je těch osm dní na světě, nikdy nezaplakal! Kostelnička (Povzdechne si.) Ale bude bečat bude Ale bude bečat, domrzat! Krve, rozumu mně to upíjí! A já si na tobě tak zakládala, i Bože můj! A já si na tobě tak zakládala. A já si na tobě tak zakládala

Jenůfa (odloží šití, povstane) Tak je mi až mdlo, mamičko. Tak je mi až mdlo, mamičko. Tak je mi až mdlo! Mamičko, půjdu si lehnout. Kostelnička (běře z kamen hrneček a podává Jenůfě) Ale prve si to všecko vypij, aby se ti v spánku ulehčilo. Ustláno již máš, kahánek jsem ti také rozžehla! Jenůfa (Vypije a odchází do komůrky.) Dobrou noc, mamičko, Dobrou noc, mamičko!

Druhý výstup

Kostelnička, sama; zavírajíc za Jenůfou dveře.

Kostelnička (sama, zavírajíc za Jenůfou dveře) Ba, ta tvoje okenička už přes dvacet neděl zabedněna, a ten tvůj hodný frajer nenašel k ní cesty. Jen dočkej, nevíš, že jsem ho dnes pozvala — rozhodne se to, rozhodne. A to décko, to décko, celý bledoch Števa, zrovna se mi tak protiví. (zoufale) Co jsem se namodlila, co jsem se napostila, aby to světa nepoznalo, ale všecko marno! Dýchá to už týden a smrti se to nepodobá. Nezbývá mi než Jenůfu dát Ševkovi k utrápení — a ještě se mu musím pokořit. (u dveří šramocení) Už jde! (Zavírá komoru na klíč a jde otevřít dveře od jizby; vstoupí Števa.)

Třetí výstup

Števa, Kostelnička Števa (stísněně) Tetko Kostelničko, poslala jste cedulku, když nepřijdu, že se stane hrozné neštěstí! Co mi chcete povědět? Kostelnička (ukáže na dveře komory) Vejdi dál... (Števa váhá.) Co váháš? Števa Mně je tak úzko... Stalo se něco Jenůfě? Kostelnička Ona už okřála a dítě je zdrávo. Števa Už je na světě? Kostelnička (s hlubokou výčitkou) A tys nedošel se ani podívat, ani pozeptat! Števa Já si na to mnohokrát vzpomněl a mrzelo mne to dost. A když jste se na mne tak osápla, pronásledovat jste mne chtěla – a zrovna se Jenůfě krása pokazila, nemohl, nemohl jsem za to. Kostelnička Tož jenom vejdi!

Števa Já se bojím. Ona tu čeká? Kostelnička (Otevře dveře u komory.) Jenůfa spí. Števa Dojela už z Vídně? Kostelnička Tu se schovávala. Tam se podívej na svoje dítě, chlapčok, také Števa; sama jsem ho okřtila. Števa Ó, chudátko... Kostelnička Ba, chudátko! (vášnivě) Ale stokrát bídnější je Jenůfa. Števa Já budu na ně platit. Jen nerozhlašujte to, že je to moje!

Kostelnička (chytí ho křečovitě za ruku a táhne ho ke dveřím) Podívej se také na ni, na Jenůfu! Čím ti bědná duša ublížila, žes ji uvrhnul do té hanby, uvrhnul do té hanby, a včil ji nechceš pomoci? Vždyť přece vidíš, že chlapčok žije, je celý po tobě! Pojď se, Števo, přece naň podívat! Na kolenou toho se musím dožadovat. (Padá na kolena.) Števo, seber si oba svatým zákonem. (Števa zakryje si rukama tváře.) Neopusti moji pastorkyňu, moji dceru radostnou, ať si již s tebou snáší všechno neštěstí, jenom ať v té hanbě nezůstane ona a moje jméno... Ty pláčeš? (Vstane, berouc ho za ruku.) Ty pláčeš? Pojď k nim, Števo, vezmi si svého chlapčoka na ruce, potěš Jenůfu! Števa (vyvine se jí z ruky) Tetuško, kameň by se ustrnul, ale vzít si ji nemohu, bylo by to neštěstí, nás obou.

Kostelnička Proč také tvoje? Števa Proto, že se jí bojím, že se jí bojím. Ona bývala taková milá, tak veselá, ale najednou počala se měnit — mně před očima, byla na vás podobná, prudká a žalostná. Když jsem ji ráno po odvodě uhlídal, jak měla to líco rozťaté, všecka láska k ní mi odešla. A vás, tetko, nehněvejte se za upřímnost, také vás se bojím, vy mi připadáte tak divná, strašná jako nějaká bosorka, která by za mnou chodila a mne pronásledovala! Potom jsem už zrovna zaslíben s tou rychtářovou Karolkou! Už je všemu, všemu konec! Kostelnička Števo!

Jenůfa (v komoře ze spaní) Mamičko, kámen na mě padá! kámen na mě padá! (Kostelnička naslouchá a spěje ke dveřím komory. Števa polekaně utíká z jizby ven.) Kostelnička Obudila se? To se jen ze spaní nadzvedla a Števa to viděl... Už znovu spí. (zavírá zase dveře u komory na klíč, sípavým hlasem) Utekl, duša bídná! A k dítěti se nepřiblížil a vlastní to jeho krev! (v nejvyšším rozčílení) Och, byla bych s toho červíka zničit a hodit mu k nohám: „Na, ty to máš na svědomí!“ Ale co včil? (U jizby se otevírají dveře. Vstupuje Laca.) Kdo ji zachrání?

Čtvrtý výstup

Laca, Kostelnička

Laca To jsem já tetko. Víte jak rád k vám chodím s vámi se potěšit! Ale viděl jsem vcházet šohaje. Byl to Števa, poznal jsem ho. Co tu hledal? Vrátila se snad Jenůfa? Kostelnička Vrátila. Laca A bude přece jeho? Kostelnička Ne. Ona s ním nehovořila. Laca A mně ji dáte, A mně ji dáte jak jste mě vždycky, vždycky těšívaly, že se to může stát! Och nepopustím od ní, nepopustím od ní za nic na světě! Kostelnička Laco, ty máš všecko zvědět, potom zkoušej svoji lásku! Jenůfa bědná děvčica, nebyla jakživa ve Vídni; já ji po ten celý čas, celý čas tu schovávala. Ona před týdnem dostala chlapca s ním se Štefkem. Laca To že by se stalo? Vy mne jen zkoušíte!

Kostelnička Jak Bůh nad námi, čistou ti pravdu v té těžkosti povídám. Jak Bůh nad námi, čistou ti pravdu v té těžkosti povídám. Laca (temně) Och, tetko, těžkost, těžkost jste mi urobila, jak by mi do hlavy kamenem, kamenem... A já bych si měl sebrat to Štefkovo děcko? (Kostelnička vzrušeně přejde jizbou a chopí hlavu do rukou.) Kostelnička Laco, o věru, už, o věru, už, už ten chlapčok nežije... Zemřel... Laca On to Števa věděl? Kostelnička Věděl. No, já už ho neznám, jen pomstu bych na něho svolala na jeho celý život! (tlumeně, se stupňující se horečností) Teď běž, jen běž, a dozvěď se tam, kdy chystají svatbu! Já to musím vědět... jen běž! Laca Tož ano. Co chvíla budu tady! Tož ano. Co chvíla, tož ano. Co chvíla. (Odejde.)

Pátý výstup

Kostelnička (sama) Co chvíla… co chvíla… a já si mám zatím přejít celou věčnost, celé spasení?... Což kdybych dítě raději někam zavezla?... Ne… ne… Jen ono je na překážku, a hanbou pro celý život!... Já bych tím jí život vykoupila… a Pánbůh, on to nejlépe ví, jak to všecko stojí, a Pánbůh, on to nejlépe ví, jak to všecko stojí. (Sebere se závěsky vlňák a zaobalí se do něho.) Já Pánubohu chlapce zanesu… Bude to kratší a lehčí! Do jara, než ledy odejdou, památky nebude. K Pánubohu dojde, dokud to ničeho neví, K Pánubohu dojde, dokud to ničeho neví. (V nejvyšším rozčilení, pomíjejíc se smysly.) To by se na mne, na Jenůfu, sesypali! (Krčíc se, ukazuje pronásledování prstem.) Vidíte ji, Kostelničku! (Plíživě chvátá do komory a vrátí se s dítětem a zaobalí je do šátku. Z hříchu vzešel — věru i Števova bídná duša! Vyběhne ze dveří, zavrouc je na klíč.)

Šestý výstup

Jenůfa (sama, vejde do světnice) Mamičko, mám těžkou hlavu, jako samý kámen; pomozte! Kde jste, mamičko? (Rozhlíží se zvolna.) To je její jizba... (Mne si čelo.) Já zůstávám v komoře, musím se tam stále skrývat, (strachuplně) ať mně nikdo nespatří! Mamička mi pořád vyčítají, trním to bodá do duše! Už je večer, smím odbednit okeničky. Všude tma, jenom měsíček bědným lidem září a plničko hvězd... a Števa ještě nejde — a zase nedojde! Kdyby tak chlapčoka viděl, jak modré oči otvírá... A kde je můj Števuška — kam jste mi ho dali? Jenůfa (Běží do komory a zase přiběhne zpět – převrací peřiny.) Kde je můj Števuška? Pláče a naříká, já ho přece slyším. – Neubližujte mu, dobří lidé, já to všecko zavinila, já a Števa. Kam jste mi ho položili? Spadne tam, ach spadne. Zima mu bude, zima ukrutná! Neopúštějte ho! (Vykřikne.) Dočkajte! Já ho přijdu bránit. (Ubíhá ke dveřím, jež jsou zamknuty; tápajíc po nich, upadne na zem, klidně.) Kde to jsem? To je maminčina jizba – dveře zamknuty, dveře zamknuty. (potěšeně) Že ho šly mamička ukázat do mlýna! Aha, do mlýna – Števova synka! (starostlivě) Ale modlit se musím za něho. Tu u mariánského obrázku.

Jenůfa (Sejme si obrázek na stolek a poklekne.) Zdrávas královno, matko milosrdenství, živote sladkosti, tys naděje naše! Buď zdráva, buď zdráva, my k tobě voláme, vyhnaní synové Evy, my k tobě vzdycháme, lkající a plačící v tomto slzavém údolí. Ach, obrať k nám své milosrdné oči, a Ježíše, který jest plod života tvého, nám po tomto putování ukaž, ó milostivá, ó přívětivá, ó přesladká Panno Maria! (zimničnou řečí) A Števuška mi ochraňuj, (šramot u dveří) a Števuška, a Števuška mi ochraňuj, (zabušení na okno) a neopúšťaj mi ho, matko milosrdenství!

Sedmý výstup

Jenůfa, Kostelnička. Jenůfa (vyskočí) Kdo je tam? Kostelnička (za dveřmi; ustrašeně, těžce oddychujíc a tetelíc se) Jenůfko, ty jsi ještě vzhůru? Otevři okno! Jenůfa (pootvírá okno) Nesete Števušku? Kostelnička (u okna, uleknutě) Tumáš klíč, otevři dveře, ruce se mi třesou – zimou… (Jenůfa přivřela okno, ne na celo; jde ke dveřím a odemkne.) Jenůfa (radostně) Kde je Števuška? Vy jste ho nechaly ve mlýně? Snad k nám s ním dojde sám Števa na besedu, viďte, mamičko, pro to rozmilé décko? Kostelnička Děvčico, ty blouzníš. Potěš tě Pánbůh! ale ty ještě o tom neštěstí nevíš. Dva dny jsi spala v horečce. A ten tvůj chlapček chlapček umřel!

Jenůfa (klesá u Kostelničky na kolena, opírajíc si hlavu o její klín) Tož umřel můj chlapčok radostný, tož umřel! (zajíkne se) Mamičko, srdce mi bolí, ale vy jste vždycky říkávaly, že by mu to bylo k přání, že co mu Pánbůh nachystá, já bych bědná nemohla! Tož už mi umřel, tož je už andělíčkem, ale já jsem tak sirá bez něho, tak je mi těžko – k pláči… Kostelnička Poděkuj Pánubohu! Poděkuj Pánubohu! Jsi zase svobodná, jsi zase svobodná! Jenůfa (odhodlaně, pevně) A co Števa? Mamičko, slibovaly jste mi, že pro něho pošlete. Ten to musí také vědět.

Kostelnička Nevzpomínej ho, leda kletbu mu přej! Byl tady, když jsi ležela v tom spánku, dítě viděl, já před něho na kolena padla, ale on to všechno chtěl zaplatit, všechno chtěl zaplatit, všechno chtěl zaplatit! Tebe že se bojí, že máš to líco pošramocené, mne se také bojí, že jsem bosorka! Jenůfa Ach, Pánbůh mu odpusť! (s pláčem) Ach, Pánbůh mu odpusť! Ach, Pánbůh mu odpusť! Ach, Pánbůh mu odpusť! Kostelnička A s tou rychtářovou je už zaslíben. Nelámej si pro tu slotu opijavého hlavu! A važ si raději Laci! To máš pravou spolehlivou lásku!

Osmý výstup

Laca, předešlí Kostelnička Toť zrovna jde!... (k Jenůfě s chvatem) On o tobě všechno ví, já mu všechno pověděla, a on ti odpustil. Laca (ke Kostelničce) Tetuško, nebyli u rychtářů doma. (Spatří Jenůfu, blíží se k ní, podávaje jí ruku.) Jenůfka! Potěš tě Pánbůh, Jenůfka! Nepodáš mi ruky? Jenůfa Děkuji ti, Laco, za všecko dobré co jsi se o mně nasmýšlel po ten čas, co jsem ti byla s očí! Já jsem tě mnohokrát z komůrky slyšela, jak jste tu s mamičkou vždy o mně hovořili. Ó vidíš jak jsem bědná! Laca Však zase okřeješ, své dítě oželíš!

Jenůfa Já jsem si ten život jinak myslila, jinak myslila, ale včil už jak bych stála u konce! Laca (smutně) A za mne bys nešla, za mne bys nešla Jenůfka A za mne bys nešla, za mne bys nešla Jenůfka Kostelnička (zimničně) Půjde za tebe, Laco, půjde Laco půjde Půjde za tebe, Laco, půjde Laco půjde Ona včil už ztracený rozum našla (Klesne na židli.) a musí být ještě šťastná. Jenůfa Mamička tak dětinsky hovoří! Jak by sis mne to vzal? Ó rozvaž si to dobře! Majetku počestnosti nemám, a lásky té pěkné, pro všecko na světě, té už také nemám. Chceš mne takovou

Laca (schvátí ji do náručí a políbí ji na tvář) Chci, Jenůfka! Jenůfka jen když budeš má! Jenůfa (přítulně, lehce) Pak budu s tebou, s tebou snášet všechno dobré všechno zlé! Kostelnička (namáhavě se vzchopí a béře se k nim) Vidíte že jsem to přece dobře učinila, dobře učinila! A já vám včil žehnám z toho těžkého srdce: ať vás Pánbůh vždy vytrhne z každého trápení, ať vám žehná vždy na zdraví, spokojenosti i majetku... ale jemu, té příčině všeho neštěstí — kletbuju, kletbuju, aby jeho žena, která si ho s takým srdcem vezme, spíše rozumu pozbyla, než překročí jeho práh! (klesne na židli) Běda jemu i mně! Běda jemu i mně! (Průvan otevře okno.)

Laca Co je vám tetuško? Co je vám tetuško? Kostelnička (Vykřikne.) Co to venku hučí, naříká? Držte mne! Stůjte při mně! Laco zůstaň! (Laca soucitně ji obmyká rameno.) (Rozhlíží se ustrašeně.) Laca Co je vám, tetuško? Kostelnička Zavřete okno! Jenůfa (jde zavírat okno) Ha jaký to vítr a mráz! Kostelnička Jako by sem smrt načuhovala!

libretto by Leoš Janáček