“Jenůfa” – Act 1

PRVNÍ JEDNÁNÍ

Podvečer. Osamělý podhorský mlýn. Vpravo před domovním stavením síňka z dřevěných sloupů. Stráňka, křoviny, několik pokácených dřev, vzadu strouha.

První výstup

Jenůfa drží květináč rozmaryje v ruce, stojí na vyvýšeném místě u struhy a zpod dlaně pohlíží do dálky. Stařenka sedí v síňce, vybírajíc brambory z vrchovatého koše, vykrajuje očka a hází do nůše. Vlevo na pokáceném stromě sedí tmavovlasý Laca; ořezává křivákem bičiště.

Jenůfa (k sobě) Už se večer chýlí a Števa se nevrací, a Števa se nevrací! Hrůza se na mne věšala po celou noc, a co jsem se rána dočkala, znova! (zoufale) Ó Panno Maria, jestlis mne oslyšela, jestli mi frajera na vojnu sebrali a svatbu překazili, jestli mi frajera na vojnu sebrali a svatbu překazili, hanba mne dožene k zatracení duše, k zatracení duše! Ó Panno Maria, buď mi milostiva! Ó Panno Maria! Stařenka Jenůfka, pořád tě od práce šídla honějí! Mé ruce mají to všecko pokrájet? Ke všemu na to staré oči špatně vidí Laca (jízlivě) Vy stařenko, už tak na všelicos špatně vidíte, už tak na všelicos špatně vidíte. Nerobíte ze mne vždycky, vždycky jen člověka kterému zde dáte najest zde dáte najest za to mládkovství najest, za to mládkovství najest? Však já vím, že nejsem váš, váš vlastní vnuk, váš vlastní vnuk! To jste mi pokaždé připamatovaly, pokaždé připamatovaly, když jsem se chlapčisko siré za vámi přikrádal, když jste mazlívaly Števu na klíně, když jste mazlívaly Števu na klíně a hladily jeho vlasy, že žluté jak sluněčko! žluté jak sluněčko! Mne jste si nevšimly a já byl třeba také sirota. Kdybyste mi vyhodily... těch dvanáct set mého podílu, mohl bych jít, kam by mne oči vedly!

Jenůfa (klečíc, od struhy se obrátí) Laco, vždy tak neuctivo k stařence mluvíš! vždy tak neuctivo k stařence mluvíš, potom tě mají mít rády! potom tě mají mít rády! potom tě mají mít rády! Stařenka Baže, baže. Jsem u něho jen výminkářka, nepovažuje mne za hospodyni, natož za rodinu! Laca (k stařence) A Jenůfu dnes voláte k práci, když čeká Štefka od assenty? Jenůfa (pro sebe) On vidí člověku až do srdce těma pronásledujícíma očima, až do srdce, až do srdce. Ani mu odpovídat nebudu – zlochovi. (k stařence) Stařenko, nehněvajte se! Stařenko, nehněvajte se! Já to všecko vynahradím, to všecko vynahradím. Vzpomněla jsem si na rozmaryju, že mi usychá; šla jsem ji omočit k vodě. (s povzdechem) A kdyby mi uschla – vidíte, stařenko, říká se, že uschne potom všecko štěstí ve světě, že uschne potom všecko štěstí ve světě, všecko štěstí ve světě!

Jano (volá ze mlýna) Jenůfka, ej, Jenůfka, ej! Už znám čítat, už znám čítat, už jsem to potrefil! Narýsujte mi zase jiný lístok! Narýsujte mi zase jiný lístok! (přiběhne) (prosebně) Jenůfa Dočkaj, dočkaj, Jano! Dočkaj, až půjdu do města, přinesu ti čítanku, a v té si budeš čítat! Aji psát tě, psát tě naučím, aby z tebe byl lepší člověk. A včil si jdi po práci, aby nás stařenky nehubovaly! Jano Ej, ej, ej, ej, čítat umím, ej, čítat umím, ej! Jenůfka mě naučily! Stařenka (mírněji) Co to máš za radost! Co to máš, děvčico, za radost! Barenu jsi naučila také čítat! Mužský rozum máš po svojí pěstounce, učitelem být jsi měla. Jenůfa (s povzdechem) Ba ten můj rozum, milá stařenko, už dávno mi tu někde do voděnky spadl. Ba ten můj rozum, milá stařenko, mi tu někde do voděnky spadl.

Druhý výstup

Stárek přejde, ke konci Kostelnička.

Stárek (v městských, moukou pobílených šatech, kráčí kolem a zastaví se u Lacy) Co to robíš, mládku? Může být pěkné bičiště! Laca Má tupý křivák abych se s tím dvě hodiny páral! Nabrus mi ho! Stárek (vytáhne z kapsy brousek a ostří nůž) Nabrousím! (Zatím Laca koncem bičiště strhne Jenůfě šátek z hlavy.) Jenůfa (neohlédnuvši se) To ty, Laco, tys odjakživa takový divoň?... Laca Kdyby ti to Števa učinil, to by nevadilo? Jenůfa On by tak neučinil... On by tak neučinil. Laca Viď to by nevadilo? Protože vždy se mu hodně postavíš na blízko! Jenůfa (Odchází síňkou do jizby, po chvíle vyjde, posadí se ke koši a pilně vykrajuje.) Co je ti po nás, o sebe se starej! Co je ti po nás, o sebe se starej!

Laca (k stárkovi, dívaje se za odcházející) To bude pěkná švagrina, všeho mi dobrého nachystá! Stárek Což pěkná je, až se z toho hlava mate. Nese se jak holba jak holba máku, a s těma sivýma očima by z duši z těla vytáhla. Což pěkná je! až se z toho hlava mate! Ale nač tobě to vykládám, však tys jejich očí také zkusil! Jenůfa (vyskočí rozradostněna, líbá stařenku) Neodvedli! Bože můj, neodvedli! Stařenko moja! Laca (vyskočí) To je potom spravedlnost! Laca (posměšně) Já! Mohl jsi se přesvědčit, kterak ji lúbím! Naříkala si tu nad rozmaryjou. Netuší, že jsem jí do hlíny zahrabal žížaly, aby jí zrovna tak povadla, jak ta její svatba se Štefkem, ke které se chystají.

Laca Neodvedli! To je potom spravedlnost! Šohaj jako skála! Neodvedli! Stárek Vidíš, Laco, to je mi podivné, co z tebe robí, tebe robí takového zlocha. Však ty, nezapíraj, nemáš takového srdce. A pozdává se mi, že před Jenůfou měnváš barvu. Kostelnička (vstoupí) Števu neodvedli? Števu neodvedli? Laca Hlúpoty! Běž si po svém! Ale, stárku, on ještě nemá, on ještě nemá. Jestli ho dnes při assentě odvedli, bude po svatbě... bude po svatbě. Stárek Neodvedli! Neodvedli! Potkal jsem poseláka; je jich odvedeno všeho všudy devět... a Števa ne! Stařenka a Stárek Neodvedli? Už mu štěstí odjakživa přeje!

Jenůfa (líbá stařenku) Neodvedli! Stařenko moja! Jenůfa (spěchá políbit pěstounce ruku a zase odbíhá k práci) Vítajte! Vítajte, mamičko! (Laca mlčky sejme klobouk a zabývá se dál bičištěm.) Stárek Na, křivák; zdá se mi, že se nedá dobře brousit. (Kostelnička vejde do stavení. Stárek pozdraví a odejde do stavení.)

Třetí výstup

Jenůfa, Stařenka a sbor.

Stařenka (chystá se za Kostelničkou) Co ty Jenůfo, za mamičkou nevejdeš? Jenůfa Proboha stařenko... neposílejte mne za ní! Proboha stařenko, Proboha stařenko, neposílejte mne za ní! neposílejte Stařenka Divná’s jakási, děvčico!

Čtvrtý výstup

Jenůfa, Laca, Števa, Stárek, později Kostelnička a sbor. Sbor rekrutů za jevištěm, hudba za jevištěm.

Rekruti (za jevištěm) Všeci sa ženija, vojny sa bojija, a já se nežením, vojny se nebojím! Kerý je bohatý z vojny sa vyplatí, a já neboráček musím být vojáček. Kerý je bohatý z vojny sa vyplatí, a já neboráček musím být vojáček. Laca a Chasa A bohatý z vojny sa vyplatí. Števa (rusovlasý, se kšticí do čela, napilý, drží se nejistě na nohou, klobouk plný kvítí zdvihá vysoko nad hlavu) a konec milování, a konec milování, a konec milování, A já tím vojákem musím být... a konec milování, a konec milování! (Kostelnička se objeví na prahu stavení.) Jenůfa Števuško!

Pátý výstup

Jenůfa, Kostelnička, Stařenka, Laca, Števa, Stárek a sbor.

Rekruti Všeci sa ženija, vojny sa bojija! Všeci sa ženija, vojny sa bojija, I ja se nežením, vojny se nebojím. Stárek (vyjde) Števa se nechá doprovázet! Poznat to na něm, že ho neodvedli! (Mleči a chasa mlynářská vybíhají. Rekruti vystupují z levé strany. Kluci ze vsi, jeden s dětskou trubkou. Z levé strany se objeví Števa s rekruty a čtyřmi muzikanty, houslisty. Jenůfa mu běží v ústrety.) Rekruti a Chasa Ej, juchej! Jenůfa (s výčitkou) Števo! Števo, Števuško! Duša moja, Števo, Števuško! Tys zase už napilý? Števa Já, já, já napilý? To ty mně, Jenůfka? To ty mně? Víš, že já se volám Štefan Buryja? Že mám půllánový mlýn? Proto se na mne děvčata smějí! Tuhle voničku jsem dostal (ukazuje kytičku) od tej jednej. (obrací se k muzikantům) Co nehrajete, vy hladoví zajíci! Vy hladoví zajíci! (rozhazuje oběma rukama z kazajky peníze, jež muzikanti sbírají) Tu máte! Zahrajte! Zahrajte tu Jenůfčinu: Daleko široko do těch Nových Zámků...

Sbor, potom Števa se Sborem 1. Daleko široko do těch Nových Zámků; stavija tam vežu ze samých šohájků. 2. Mojeho milého na sám vršek dali, zlatú makověnku z něho udělali. 3. Zlatá makověnka důle z věže spadla, moja galanečka do klína ju vzala. (Všichni tančí.) Moja galanečka zlatú makověnku do klína ju vzala. Števa (vezme Jenůfku kolem pasu) Pojď sem Jenůfka! Tak půjdem na zdavky s muzikou! (V divokém tanci Kostelnička zarazí kývnutím ruky muzikanty.)

Kostelnička A tak bychom šli celým, šli celým životem, a ty, Jenůfa, mohla bys, mohla bys ty rozhazované peníze sbírat, peníze sbírat! Věrná jste si rodina! Jenůfa O, mamičko, nehněvajte se, mamičko, nehněvajte se, nehněvajte se! O, mamičko, nehněvajte se, mamičko, nehněvajte se! Kostelnička Poviš mu, že já nedovolím, abyste se prv sebrali, že já nedovolím, abyste se prv sebrali, až po zkoušce jednoho roku, když se Števo neopije! Rekruti Ale je to přísná ženská, ale je to přísná ženská! Ale je to přísná ženská, ale je to přísná ženská! Kostelnička Neuposlechneš-li, Jenůfo, dáš-li jeho slovům přednost před mýma, Bůh tě tvrdě ztrestá, když mne neposlechneš, Bůh tě tvrdě ztrestá! (Števa zaražen si položí hlavu na sloup.) Stařenka Ó dcera moja, je to přísná ženská, je to přísná ženská! Vždyť on ten šohájek není tak zlý! Kostelnička Zítra ráno půjdeš z domu, aby lidé neříkali, že se za tím štěstím dereš. Laca (výsměšně k sobě) Pohladte šohájka, pohladte! (hlasitě) Kostelničko, upadl vám šátek – a já bych vám také, také ruku políbil. Kostelnička (odcházejíc) Mívejte se tady dobře!

Stařenka A vy muzikanti jděte dom, jděte dom! Nesvádějte chlapců! jděte dom! Stárek a Sbor Jděte dom! Nesvádějte chlapců! (muzikanti odcházejí) Stařenka Jdi se vyspat, Števuško, jdi! Jseš mladý, kamarádi tě svádí, zapomněl jsi se! Rekruti (odcházejí) Kamarádi tě svádí Kamarádi tě svádí Stařenka A ty Jenůfo neplač! Každý párek si musí svoje trápení přestát, trápení přestát... Stárek Každý párek si musí svoje trápení přestát, svoje trápení přestát... Laca, Jenůfa a Sbor Každý párek si musí svoje trápení přestát. (Chasa se rozchází.)

Šestý výstup

Jenůfa a Števa, později Stařenka.

Jenůfa (tiše k Števovi) Števo, já vím, žes to urobil z té radosti dnes. Ale jinda, Števuško, nehněvej mamičku; víš, jak jsem bědná! Srdce mi úzkostú v těle se třese, že by mamička aj lidé mohli poznat moji vinu. Bojím se, že na mne padne kdysi trest; celé noci nespím. Pamatuj se, duša moja, Pamatuj se, duša moja, když nám Panbůh s tím odvodem včil pomohl, abychom se mohli sebrat, abychom se mohli sebrat! Beztoho bude od mamičky těch výčitek dost! Víš! Víš, jak si na mně zakládá, včil, včils ju měl slyšet, ju měl slyšet! Nevím, co bych udělala, kdybys ty mne včas nesebral, nevím, co bych udělala také já! Števa Neškleb se! Vždyť vidíš, Tetka Kostelnička mne pro tebe dopaluje, a to pro moji lásku k tobě, pro moji lásku k tobě. Mohly byste se dívat, Mohly byste se dívat, jak o mne všecka děvčata stojí!

Jenůfa (podrážděně) Ale včil na ně hledět nemáš. Jen já mám velké právo k tobě, smrť bych si musela urobit! Ty mi takový nesmíš být, být Bože můj, slabý směšný takový takový směšný! (Chopí jej rukama za ramena.) (Lomcuje jím.) Števa (chlácholivě k Jenůfě) Však tě snad nenechám tak! Už pro tvoje jablúčkové líce, Jenůfo ty jsi věru ze všech nejpěknější ty jsi ze všech nejkrásnější! ty jsi ze všech, ze všech nejkrásnější, nejkrásnější! Jenůfa Smrť bych si musela urobit! Smrť bych si musela urobit! Števa (z dálky) A já tím vojákem musím být... Ó Jenůfa! Stařenka (vyjde z domu) Ó nechte hovorů! Ó nechte hovorů, až zítra až budete mít čistou hlavou! Běž chlapče běž si lehnout! Števa Ty jsi ze všech nejkrásnější! (Odchází.) Nejkrásnější! (Stařenka odchází. Jenůfa se znovu vrací ke koši a počne se sklopenou hlavou vykrajovati.)

Sedmý výstup

Laca, Jenůfa, (později) Barena, Stárek, Stařenka. Laca vstane, bičiště pohodil, křivák podrží v ruce.

Laca Jak rázem všecko to Števkovo vypínání schlíplo před Kostelničkou uši! Jenůfa Přesto zůstane on stokrát, stokrát lepší než ty! Laca Zůstane! Zůstane! (chvějně, horečně; shýbne se pro pohozenou kytičku) Jenůfa, tuhle mu upadla ta vonička, co dostal od některé z těch, co se prý na něho všude smějů! Okaž! – Já ti ji zastrčím za kordulku... Jenůfa (povstane hrdě) Dej ji sem! Takovou kytkou, kterou dostal můj frajer na počest, mohu se pýšit, mohu se pýšit! Laca (k sobě) Budeš se jí pýšit! (k Jenůfě) A on na tobě nevidí nic jiného, jen ty tvoje jablůčkové líca! A přesto zůstane stokrát lepší nežli já! (podívá se na nůž) Tenhle křivák by ti je mohl pokazit. (Laca blíží se k Jenůfě, v pravici drží voničku a křivák – zimničně rozčilen.) Ale zadarmo ti tu voničku nedám! (Chce ji obejmout.)

Jenůfa (brání se) Laco, uhodím tě! Laca (v jejím bránění, jak se k ní shýbá, přejede jí křivákem tvář při slovech) Co máš proti mně? Jenůfa (vykřikne) Ježíš Maria! Tys mi probodl líco! (Přitiskne si fěrtušek na tvář. Barena lomí rukama.)

Laca (klesá u ní na koleno, obestíraje ji náručí) Co jsem to urobil Jenůfa! Co jsem to urobil Jenůfka! Já ťa lúbil od malička, lúbil, od malička... od malička lúbil,... od malička lúbil... od malička lúbil (Jenůfa utíká do jizby.) Stárek a Stařenka (příběhnou) Co to? Co se to děje? Barena (s chvatem) Neštěstí se stalo, Neštěstí se stalo! laškovali o hubičku, on si podržel křivák v ruce a tak nechtěja ji poškrábl nějak líco. Zaplať Pánbůh, že ji netrefil do oka! Zaplať Pánbůh! (Stárek běží za Jenůfou do jizby.)

Stařenka Samou žalost vyvádíte, vyvádíte chlapci! Stárek (vrací se) Stařenko, pojďte k Jenůfě, ona může z toho zemdlít! Pošlete pro kostelničku, ať jde hojit, honem hojit! (Stařenka pospíchá do jizby. Zdrcený Laca vzchopí se a utíká.) Stárek (volá za ním) Laco, neutíkej, tys jí to urobil naschvál!

libretto by Leoš Janáček