“Jenůfa”

Postavy

Stařenka Buryjovka (výminkářka a hospodyně ve mlýně) — mezzosoprán nebo alt Laca Klemeň (nevlastní bratr Števy, vnuk stařenky) — tenor Števa Buryja (nevlastní bratr Laci, vnuk stařenky) — tenor Kostelnička Buryjovka (vdova, stařenčina snacha) — soprán Jenůfa (její pastorkyňa) — soprán Stárek — bas Rychtář — bas Rychtářka — soprán nebo mezzosoprán Karolka (jejich dcera) — soprán nebo mezzosoprán Pastuchyňa — alt Barena (služka ze mlýna) — soprán Jano (pasák) — soprán Tetka — alt Sbor rekrutů, čeledi, děvčat, vesničanů a muzikantů

PRVNÍ JEDNÁNÍ

Podvečer. Osamělý podhorský mlýn. Vpravo před domovním stavením síňka z dřevěných sloupů. Stráňka, křoviny, několik pokácených dřev, vzadu strouha.

První výstup

Jenůfa drží květináč rozmaryje v ruce, stojí na vyvýšeném místě u struhy a zpod dlaně pohlíží do dálky. Stařenka sedí v síňce, vybírajíc brambory z vrchovatého koše, vykrajuje očka a hází do nůše. Vlevo na pokáceném stromě sedí tmavovlasý Laca; ořezává křivákem bičiště.

Jenůfa (k sobě) Už se večer chýlí a Števa se nevrací, a Števa se nevrací! Hrůza se na mne věšala po celou noc, a co jsem se rána dočkala, znova! (zoufale) Ó Panno Maria, jestlis mne oslyšela, jestli mi frajera na vojnu sebrali a svatbu překazili, jestli mi frajera na vojnu sebrali a svatbu překazili, hanba mne dožene k zatracení duše, k zatracení duše! Ó Panno Maria, buď mi milostiva! Ó Panno Maria! Stařenka Jenůfka, pořád tě od práce šídla honějí! Mé ruce mají to všecko pokrájet? Ke všemu na to staré oči špatně vidí Laca (jízlivě) Vy stařenko, už tak na všelicos špatně vidíte, už tak na všelicos špatně vidíte. Nerobíte ze mne vždycky, vždycky jen člověka kterému zde dáte najest zde dáte najest za to mládkovství najest, za to mládkovství najest? Však já vím, že nejsem váš, váš vlastní vnuk, váš vlastní vnuk! To jste mi pokaždé připamatovaly, pokaždé připamatovaly, když jsem se chlapčisko siré za vámi přikrádal, když jste mazlívaly Števu na klíně, když jste mazlívaly Števu na klíně a hladily jeho vlasy, že žluté jak sluněčko! žluté jak sluněčko! Mne jste si nevšimly a já byl třeba také sirota. Kdybyste mi vyhodily... těch dvanáct set mého podílu, mohl bych jít, kam by mne oči vedly!

Jenůfa (klečíc, od struhy se obrátí) Laco, vždy tak neuctivo k stařence mluvíš! vždy tak neuctivo k stařence mluvíš, potom tě mají mít rády! potom tě mají mít rády! potom tě mají mít rády! Stařenka Baže, baže. Jsem u něho jen výminkářka, nepovažuje mne za hospodyni, natož za rodinu! Laca (k stařence) A Jenůfu dnes voláte k práci, když čeká Štefka od assenty? Jenůfa (pro sebe) On vidí člověku až do srdce těma pronásledujícíma očima, až do srdce, až do srdce. Ani mu odpovídat nebudu – zlochovi. (k stařence) Stařenko, nehněvajte se! Stařenko, nehněvajte se! Já to všecko vynahradím, to všecko vynahradím. Vzpomněla jsem si na rozmaryju, že mi usychá; šla jsem ji omočit k vodě. (s povzdechem) A kdyby mi uschla – vidíte, stařenko, říká se, že uschne potom všecko štěstí ve světě, že uschne potom všecko štěstí ve světě, všecko štěstí ve světě!

Jano (volá ze mlýna) Jenůfka, ej, Jenůfka, ej! Už znám čítat, už znám čítat, už jsem to potrefil! Narýsujte mi zase jiný lístok! Narýsujte mi zase jiný lístok! (přiběhne) (prosebně) Jenůfa Dočkaj, dočkaj, Jano! Dočkaj, až půjdu do města, přinesu ti čítanku, a v té si budeš čítat! Aji psát tě, psát tě naučím, aby z tebe byl lepší člověk. A včil si jdi po práci, aby nás stařenky nehubovaly! Jano Ej, ej, ej, ej, čítat umím, ej, čítat umím, ej! Jenůfka mě naučily! Stařenka (mírněji) Co to máš za radost! Co to máš, děvčico, za radost! Barenu jsi naučila také čítat! Mužský rozum máš po svojí pěstounce, učitelem být jsi měla. Jenůfa (s povzdechem) Ba ten můj rozum, milá stařenko, už dávno mi tu někde do voděnky spadl. Ba ten můj rozum, milá stařenko, mi tu někde do voděnky spadl.

Druhý výstup

Stárek přejde, ke konci Kostelnička.

Stárek (v městských, moukou pobílených šatech, kráčí kolem a zastaví se u Lacy) Co to robíš, mládku? Může být pěkné bičiště! Laca Má tupý křivák abych se s tím dvě hodiny páral! Nabrus mi ho! Stárek (vytáhne z kapsy brousek a ostří nůž) Nabrousím! (Zatím Laca koncem bičiště strhne Jenůfě šátek z hlavy.) Jenůfa (neohlédnuvši se) To ty, Laco, tys odjakživa takový divoň?... Laca Kdyby ti to Števa učinil, to by nevadilo? Jenůfa On by tak neučinil... On by tak neučinil. Laca Viď to by nevadilo? Protože vždy se mu hodně postavíš na blízko! Jenůfa (Odchází síňkou do jizby, po chvíle vyjde, posadí se ke koši a pilně vykrajuje.) Co je ti po nás, o sebe se starej! Co je ti po nás, o sebe se starej!

Laca (k stárkovi, dívaje se za odcházející) To bude pěkná švagrina, všeho mi dobrého nachystá! Stárek Což pěkná je, až se z toho hlava mate. Nese se jak holba jak holba máku, a s těma sivýma očima by z duši z těla vytáhla. Což pěkná je! až se z toho hlava mate! Ale nač tobě to vykládám, však tys jejich očí také zkusil! Jenůfa (vyskočí rozradostněna, líbá stařenku) Neodvedli! Bože můj, neodvedli! Stařenko moja! Laca (vyskočí) To je potom spravedlnost! Laca (posměšně) Já! Mohl jsi se přesvědčit, kterak ji lúbím! Naříkala si tu nad rozmaryjou. Netuší, že jsem jí do hlíny zahrabal žížaly, aby jí zrovna tak povadla, jak ta její svatba se Štefkem, ke které se chystají.

Laca Neodvedli! To je potom spravedlnost! Šohaj jako skála! Neodvedli! Stárek Vidíš, Laco, to je mi podivné, co z tebe robí, tebe robí takového zlocha. Však ty, nezapíraj, nemáš takového srdce. A pozdává se mi, že před Jenůfou měnváš barvu. Kostelnička (vstoupí) Števu neodvedli? Števu neodvedli? Laca Hlúpoty! Běž si po svém! Ale, stárku, on ještě nemá, on ještě nemá. Jestli ho dnes při assentě odvedli, bude po svatbě... bude po svatbě. Stárek Neodvedli! Neodvedli! Potkal jsem poseláka; je jich odvedeno všeho všudy devět... a Števa ne! Stařenka a Stárek Neodvedli? Už mu štěstí odjakživa přeje!

Jenůfa (líbá stařenku) Neodvedli! Stařenko moja! Jenůfa (spěchá políbit pěstounce ruku a zase odbíhá k práci) Vítajte! Vítajte, mamičko! (Laca mlčky sejme klobouk a zabývá se dál bičištěm.) Stárek Na, křivák; zdá se mi, že se nedá dobře brousit. (Kostelnička vejde do stavení. Stárek pozdraví a odejde do stavení.)

Třetí výstup

Jenůfa, Stařenka a sbor.

Stařenka (chystá se za Kostelničkou) Co ty Jenůfo, za mamičkou nevejdeš? Jenůfa Proboha stařenko... neposílejte mne za ní! Proboha stařenko, Proboha stařenko, neposílejte mne za ní! neposílejte Stařenka Divná’s jakási, děvčico!

Čtvrtý výstup

Jenůfa, Laca, Števa, Stárek, později Kostelnička a sbor. Sbor rekrutů za jevištěm, hudba za jevištěm.

Rekruti (za jevištěm) Všeci sa ženija, vojny sa bojija, a já se nežením, vojny se nebojím! Kerý je bohatý z vojny sa vyplatí, a já neboráček musím být vojáček. Kerý je bohatý z vojny sa vyplatí, a já neboráček musím být vojáček. Laca a Chasa A bohatý z vojny sa vyplatí. Števa (rusovlasý, se kšticí do čela, napilý, drží se nejistě na nohou, klobouk plný kvítí zdvihá vysoko nad hlavu) a konec milování, a konec milování, a konec milování, A já tím vojákem musím být... a konec milování, a konec milování! (Kostelnička se objeví na prahu stavení.) Jenůfa Števuško!

Pátý výstup

Jenůfa, Kostelnička, Stařenka, Laca, Števa, Stárek a sbor.

Rekruti Všeci sa ženija, vojny sa bojija! Všeci sa ženija, vojny sa bojija, I ja se nežením, vojny se nebojím. Stárek (vyjde) Števa se nechá doprovázet! Poznat to na něm, že ho neodvedli! (Mleči a chasa mlynářská vybíhají. Rekruti vystupují z levé strany. Kluci ze vsi, jeden s dětskou trubkou. Z levé strany se objeví Števa s rekruty a čtyřmi muzikanty, houslisty. Jenůfa mu běží v ústrety.) Rekruti a Chasa Ej, juchej! Jenůfa (s výčitkou) Števo! Števo, Števuško! Duša moja, Števo, Števuško! Tys zase už napilý? Števa Já, já, já napilý? To ty mně, Jenůfka? To ty mně? Víš, že já se volám Štefan Buryja? Že mám půllánový mlýn? Proto se na mne děvčata smějí! Tuhle voničku jsem dostal (ukazuje kytičku) od tej jednej. (obrací se k muzikantům) Co nehrajete, vy hladoví zajíci! Vy hladoví zajíci! (rozhazuje oběma rukama z kazajky peníze, jež muzikanti sbírají) Tu máte! Zahrajte! Zahrajte tu Jenůfčinu: Daleko široko do těch Nových Zámků...

Sbor, potom Števa se Sborem 1. Daleko široko do těch Nových Zámků; stavija tam vežu ze samých šohájků. 2. Mojeho milého na sám vršek dali, zlatú makověnku z něho udělali. 3. Zlatá makověnka důle z věže spadla, moja galanečka do klína ju vzala. (Všichni tančí.) Moja galanečka zlatú makověnku do klína ju vzala. Števa (vezme Jenůfku kolem pasu) Pojď sem Jenůfka! Tak půjdem na zdavky s muzikou! (V divokém tanci Kostelnička zarazí kývnutím ruky muzikanty.)

Kostelnička A tak bychom šli celým, šli celým životem, a ty, Jenůfa, mohla bys, mohla bys ty rozhazované peníze sbírat, peníze sbírat! Věrná jste si rodina! Jenůfa O, mamičko, nehněvajte se, mamičko, nehněvajte se, nehněvajte se! O, mamičko, nehněvajte se, mamičko, nehněvajte se! Kostelnička Poviš mu, že já nedovolím, abyste se prv sebrali, že já nedovolím, abyste se prv sebrali, až po zkoušce jednoho roku, když se Števo neopije! Rekruti Ale je to přísná ženská, ale je to přísná ženská! Ale je to přísná ženská, ale je to přísná ženská! Kostelnička Neuposlechneš-li, Jenůfo, dáš-li jeho slovům přednost před mýma, Bůh tě tvrdě ztrestá, když mne neposlechneš, Bůh tě tvrdě ztrestá! (Števa zaražen si položí hlavu na sloup.) Stařenka Ó dcera moja, je to přísná ženská, je to přísná ženská! Vždyť on ten šohájek není tak zlý! Kostelnička Zítra ráno půjdeš z domu, aby lidé neříkali, že se za tím štěstím dereš. Laca (výsměšně k sobě) Pohladte šohájka, pohladte! (hlasitě) Kostelničko, upadl vám šátek – a já bych vám také, také ruku políbil. Kostelnička (odcházejíc) Mívejte se tady dobře!

Stařenka A vy muzikanti jděte dom, jděte dom! Nesvádějte chlapců! jděte dom! Stárek a Sbor Jděte dom! Nesvádějte chlapců! (muzikanti odcházejí) Stařenka Jdi se vyspat, Števuško, jdi! Jseš mladý, kamarádi tě svádí, zapomněl jsi se! Rekruti (odcházejí) Kamarádi tě svádí Kamarádi tě svádí Stařenka A ty Jenůfo neplač! Každý párek si musí svoje trápení přestát, trápení přestát... Stárek Každý párek si musí svoje trápení přestát, svoje trápení přestát... Laca, Jenůfa a Sbor Každý párek si musí svoje trápení přestát. (Chasa se rozchází.)

Šestý výstup

Jenůfa a Števa, později Stařenka.

Jenůfa (tiše k Števovi) Števo, já vím, žes to urobil z té radosti dnes. Ale jinda, Števuško, nehněvej mamičku; víš, jak jsem bědná! Srdce mi úzkostú v těle se třese, že by mamička aj lidé mohli poznat moji vinu. Bojím se, že na mne padne kdysi trest; celé noci nespím. Pamatuj se, duša moja, Pamatuj se, duša moja, když nám Panbůh s tím odvodem včil pomohl, abychom se mohli sebrat, abychom se mohli sebrat! Beztoho bude od mamičky těch výčitek dost! Víš! Víš, jak si na mně zakládá, včil, včils ju měl slyšet, ju měl slyšet! Nevím, co bych udělala, kdybys ty mne včas nesebral, nevím, co bych udělala také já! Števa Neškleb se! Vždyť vidíš, Tetka Kostelnička mne pro tebe dopaluje, a to pro moji lásku k tobě, pro moji lásku k tobě. Mohly byste se dívat, Mohly byste se dívat, jak o mne všecka děvčata stojí!

Jenůfa (podrážděně) Ale včil na ně hledět nemáš. Jen já mám velké právo k tobě, smrť bych si musela urobit! Ty mi takový nesmíš být, být Bože můj, slabý směšný takový takový směšný! (Chopí jej rukama za ramena.) (Lomcuje jím.) Števa (chlácholivě k Jenůfě) Však tě snad nenechám tak! Už pro tvoje jablúčkové líce, Jenůfo ty jsi věru ze všech nejpěknější ty jsi ze všech nejkrásnější! ty jsi ze všech, ze všech nejkrásnější, nejkrásnější! Jenůfa Smrť bych si musela urobit! Smrť bych si musela urobit! Števa (z dálky) A já tím vojákem musím být... Ó Jenůfa! Stařenka (vyjde z domu) Ó nechte hovorů! Ó nechte hovorů, až zítra až budete mít čistou hlavou! Běž chlapče běž si lehnout! Števa Ty jsi ze všech nejkrásnější! (Odchází.) Nejkrásnější! (Stařenka odchází. Jenůfa se znovu vrací ke koši a počne se sklopenou hlavou vykrajovati.)

Sedmý výstup

Laca, Jenůfa, (později) Barena, Stárek, Stařenka. Laca vstane, bičiště pohodil, křivák podrží v ruce.

Laca Jak rázem všecko to Števkovo vypínání schlíplo před Kostelničkou uši! Jenůfa Přesto zůstane on stokrát, stokrát lepší než ty! Laca Zůstane! Zůstane! (chvějně, horečně; shýbne se pro pohozenou kytičku) Jenůfa, tuhle mu upadla ta vonička, co dostal od některé z těch, co se prý na něho všude smějů! Okaž! – Já ti ji zastrčím za kordulku... Jenůfa (povstane hrdě) Dej ji sem! Takovou kytkou, kterou dostal můj frajer na počest, mohu se pýšit, mohu se pýšit! Laca (k sobě) Budeš se jí pýšit! (k Jenůfě) A on na tobě nevidí nic jiného, jen ty tvoje jablůčkové líca! A přesto zůstane stokrát lepší nežli já! (podívá se na nůž) Tenhle křivák by ti je mohl pokazit. (Laca blíží se k Jenůfě, v pravici drží voničku a křivák – zimničně rozčilen.) Ale zadarmo ti tu voničku nedám! (Chce ji obejmout.)

Jenůfa (brání se) Laco, uhodím tě! Laca (v jejím bránění, jak se k ní shýbá, přejede jí křivákem tvář při slovech) Co máš proti mně? Jenůfa (vykřikne) Ježíš Maria! Tys mi probodl líco! (Přitiskne si fěrtušek na tvář. Barena lomí rukama.)

Laca (klesá u ní na koleno, obestíraje ji náručí) Co jsem to urobil Jenůfa! Co jsem to urobil Jenůfka! Já ťa lúbil od malička, lúbil, od malička... od malička lúbil,... od malička lúbil... od malička lúbil (Jenůfa utíká do jizby.) Stárek a Stařenka (příběhnou) Co to? Co se to děje? Barena (s chvatem) Neštěstí se stalo, Neštěstí se stalo! laškovali o hubičku, on si podržel křivák v ruce a tak nechtěja ji poškrábl nějak líco. Zaplať Pánbůh, že ji netrefil do oka! Zaplať Pánbůh! (Stárek běží za Jenůfou do jizby.)

Stařenka Samou žalost vyvádíte, vyvádíte chlapci! Stárek (vrací se) Stařenko, pojďte k Jenůfě, ona může z toho zemdlít! Pošlete pro kostelničku, ať jde hojit, honem hojit! (Stařenka pospíchá do jizby. Zdrcený Laca vzchopí se a utíká.) Stárek (volá za ním) Laco, neutíkej, tys jí to urobil naschvál!

DRUHÉ JEDNÁNÍ

Slovenská jizba. Stěny pokryty obrázky a soškami; u dveří kropenka. Kamna, ustlaná postel, truhla, bidélko na šaty. Polička s nádobím, několik židlic. U okna zavěšen obraz Bohorodičky.

První výstup

Jenůfa, Kostelnička. Jenůfa v domácím obleku, s pobledlou tváří, na níž je zřejmá jizva, sedí na židli u stolku a se skloněnou hlavou šije. Kostelnička blíží se k postranním dveřím komory a otevře je.

Kostelnička Nechám ještě dveře otevřeny, aby ti vešlo dost tepla. A co chodíš se k té okeničce modlit jako bludná duše? Jenůfa Nemohu za to, nemám pokoje v hlavě. Kostelnička (s povzdechem) To ti věřím, aj já nemám pokoje! Už od té chvíle, co jsem tě dovedla na dom. Napadlo mi z tvého nářikání neštěstí. A když jsi se mi potom přiznala se svým pokleskem – myslela jsem, že i mne to musí do hrobu sprovodit! Schovávala jsem tě z úzkostou v tvojí hanbě, až do té chvíle, co chlapček uviděl svět; a jeho hodný otec se ani ve snu o to nestará!

Jenůfa (spěchajíc ke dveřím komory) Tuším, že sebou Števuška zahýbl! Kostelnička Pořád se s tím děckem mažeš místo abys abys Pánaboha prosila by ti ulehčil od něho! místo abys Pánaboha prosila místo abys Pánaboha prosila by ti ulehčil od něho... by ti ulehčil od něho! Jenůfa (vrací se zase ke stolku k práci) A ne spí tiše... On je tak milý... On je tak milý a tichúčký... Co je těch osm dní na světě, nikdy nezaplakal! Kostelnička (Povzdechne si.) Ale bude bečat bude Ale bude bečat, domrzat! Krve, rozumu mně to upíjí! A já si na tobě tak zakládala, i Bože můj! A já si na tobě tak zakládala. A já si na tobě tak zakládala

Jenůfa (odloží šití, povstane) Tak je mi až mdlo, mamičko. Tak je mi až mdlo, mamičko. Tak je mi až mdlo! Mamičko, půjdu si lehnout. Kostelnička (běře z kamen hrneček a podává Jenůfě) Ale prve si to všecko vypij, aby se ti v spánku ulehčilo. Ustláno již máš, kahánek jsem ti také rozžehla! Jenůfa (Vypije a odchází do komůrky.) Dobrou noc, mamičko, Dobrou noc, mamičko!

Druhý výstup

Kostelnička, sama; zavírajíc za Jenůfou dveře.

Kostelnička (sama, zavírajíc za Jenůfou dveře) Ba, ta tvoje okenička už přes dvacet neděl zabedněna, a ten tvůj hodný frajer nenašel k ní cesty. Jen dočkej, nevíš, že jsem ho dnes pozvala — rozhodne se to, rozhodne. A to décko, to décko, celý bledoch Števa, zrovna se mi tak protiví. (zoufale) Co jsem se namodlila, co jsem se napostila, aby to světa nepoznalo, ale všecko marno! Dýchá to už týden a smrti se to nepodobá. Nezbývá mi než Jenůfu dát Ševkovi k utrápení — a ještě se mu musím pokořit. (u dveří šramocení) Už jde! (Zavírá komoru na klíč a jde otevřít dveře od jizby; vstoupí Števa.)

Třetí výstup

Števa, Kostelnička Števa (stísněně) Tetko Kostelničko, poslala jste cedulku, když nepřijdu, že se stane hrozné neštěstí! Co mi chcete povědět? Kostelnička (ukáže na dveře komory) Vejdi dál... (Števa váhá.) Co váháš? Števa Mně je tak úzko... Stalo se něco Jenůfě? Kostelnička Ona už okřála a dítě je zdrávo. Števa Už je na světě? Kostelnička (s hlubokou výčitkou) A tys nedošel se ani podívat, ani pozeptat! Števa Já si na to mnohokrát vzpomněl a mrzelo mne to dost. A když jste se na mne tak osápla, pronásledovat jste mne chtěla – a zrovna se Jenůfě krása pokazila, nemohl, nemohl jsem za to. Kostelnička Tož jenom vejdi!

Števa Já se bojím. Ona tu čeká? Kostelnička (Otevře dveře u komory.) Jenůfa spí. Števa Dojela už z Vídně? Kostelnička Tu se schovávala. Tam se podívej na svoje dítě, chlapčok, také Števa; sama jsem ho okřtila. Števa Ó, chudátko... Kostelnička Ba, chudátko! (vášnivě) Ale stokrát bídnější je Jenůfa. Števa Já budu na ně platit. Jen nerozhlašujte to, že je to moje!

Kostelnička (chytí ho křečovitě za ruku a táhne ho ke dveřím) Podívej se také na ni, na Jenůfu! Čím ti bědná duša ublížila, žes ji uvrhnul do té hanby, uvrhnul do té hanby, a včil ji nechceš pomoci? Vždyť přece vidíš, že chlapčok žije, je celý po tobě! Pojď se, Števo, přece naň podívat! Na kolenou toho se musím dožadovat. (Padá na kolena.) Števo, seber si oba svatým zákonem. (Števa zakryje si rukama tváře.) Neopusti moji pastorkyňu, moji dceru radostnou, ať si již s tebou snáší všechno neštěstí, jenom ať v té hanbě nezůstane ona a moje jméno... Ty pláčeš? (Vstane, berouc ho za ruku.) Ty pláčeš? Pojď k nim, Števo, vezmi si svého chlapčoka na ruce, potěš Jenůfu! Števa (vyvine se jí z ruky) Tetuško, kameň by se ustrnul, ale vzít si ji nemohu, bylo by to neštěstí, nás obou.

Kostelnička Proč také tvoje? Števa Proto, že se jí bojím, že se jí bojím. Ona bývala taková milá, tak veselá, ale najednou počala se měnit — mně před očima, byla na vás podobná, prudká a žalostná. Když jsem ji ráno po odvodě uhlídal, jak měla to líco rozťaté, všecka láska k ní mi odešla. A vás, tetko, nehněvejte se za upřímnost, také vás se bojím, vy mi připadáte tak divná, strašná jako nějaká bosorka, která by za mnou chodila a mne pronásledovala! Potom jsem už zrovna zaslíben s tou rychtářovou Karolkou! Už je všemu, všemu konec! Kostelnička Števo!

Jenůfa (v komoře ze spaní) Mamičko, kámen na mě padá! kámen na mě padá! (Kostelnička naslouchá a spěje ke dveřím komory. Števa polekaně utíká z jizby ven.) Kostelnička Obudila se? To se jen ze spaní nadzvedla a Števa to viděl... Už znovu spí. (zavírá zase dveře u komory na klíč, sípavým hlasem) Utekl, duša bídná! A k dítěti se nepřiblížil a vlastní to jeho krev! (v nejvyšším rozčílení) Och, byla bych s toho červíka zničit a hodit mu k nohám: „Na, ty to máš na svědomí!“ Ale co včil? (U jizby se otevírají dveře. Vstupuje Laca.) Kdo ji zachrání?

Čtvrtý výstup

Laca, Kostelnička

Laca To jsem já tetko. Víte jak rád k vám chodím s vámi se potěšit! Ale viděl jsem vcházet šohaje. Byl to Števa, poznal jsem ho. Co tu hledal? Vrátila se snad Jenůfa? Kostelnička Vrátila. Laca A bude přece jeho? Kostelnička Ne. Ona s ním nehovořila. Laca A mně ji dáte, A mně ji dáte jak jste mě vždycky, vždycky těšívaly, že se to může stát! Och nepopustím od ní, nepopustím od ní za nic na světě! Kostelnička Laco, ty máš všecko zvědět, potom zkoušej svoji lásku! Jenůfa bědná děvčica, nebyla jakživa ve Vídni; já ji po ten celý čas, celý čas tu schovávala. Ona před týdnem dostala chlapca s ním se Štefkem. Laca To že by se stalo? Vy mne jen zkoušíte!

Kostelnička Jak Bůh nad námi, čistou ti pravdu v té těžkosti povídám. Jak Bůh nad námi, čistou ti pravdu v té těžkosti povídám. Laca (temně) Och, tetko, těžkost, těžkost jste mi urobila, jak by mi do hlavy kamenem, kamenem... A já bych si měl sebrat to Štefkovo děcko? (Kostelnička vzrušeně přejde jizbou a chopí hlavu do rukou.) Kostelnička Laco, o věru, už, o věru, už, už ten chlapčok nežije... Zemřel... Laca On to Števa věděl? Kostelnička Věděl. No, já už ho neznám, jen pomstu bych na něho svolala na jeho celý život! (tlumeně, se stupňující se horečností) Teď běž, jen běž, a dozvěď se tam, kdy chystají svatbu! Já to musím vědět... jen běž! Laca Tož ano. Co chvíla budu tady! Tož ano. Co chvíla, tož ano. Co chvíla. (Odejde.)

Pátý výstup

Kostelnička (sama) Co chvíla… co chvíla… a já si mám zatím přejít celou věčnost, celé spasení?... Což kdybych dítě raději někam zavezla?... Ne… ne… Jen ono je na překážku, a hanbou pro celý život!... Já bych tím jí život vykoupila… a Pánbůh, on to nejlépe ví, jak to všecko stojí, a Pánbůh, on to nejlépe ví, jak to všecko stojí. (Sebere se závěsky vlňák a zaobalí se do něho.) Já Pánubohu chlapce zanesu… Bude to kratší a lehčí! Do jara, než ledy odejdou, památky nebude. K Pánubohu dojde, dokud to ničeho neví, K Pánubohu dojde, dokud to ničeho neví. (V nejvyšším rozčilení, pomíjejíc se smysly.) To by se na mne, na Jenůfu, sesypali! (Krčíc se, ukazuje pronásledování prstem.) Vidíte ji, Kostelničku! (Plíživě chvátá do komory a vrátí se s dítětem a zaobalí je do šátku. Z hříchu vzešel — věru i Števova bídná duša! Vyběhne ze dveří, zavrouc je na klíč.)

Šestý výstup

Jenůfa (sama, vejde do světnice) Mamičko, mám těžkou hlavu, jako samý kámen; pomozte! Kde jste, mamičko? (Rozhlíží se zvolna.) To je její jizba... (Mne si čelo.) Já zůstávám v komoře, musím se tam stále skrývat, (strachuplně) ať mně nikdo nespatří! Mamička mi pořád vyčítají, trním to bodá do duše! Už je večer, smím odbednit okeničky. Všude tma, jenom měsíček bědným lidem září a plničko hvězd... a Števa ještě nejde — a zase nedojde! Kdyby tak chlapčoka viděl, jak modré oči otvírá... A kde je můj Števuška — kam jste mi ho dali? Jenůfa (Běží do komory a zase přiběhne zpět – převrací peřiny.) Kde je můj Števuška? Pláče a naříká, já ho přece slyším. – Neubližujte mu, dobří lidé, já to všecko zavinila, já a Števa. Kam jste mi ho položili? Spadne tam, ach spadne. Zima mu bude, zima ukrutná! Neopúštějte ho! (Vykřikne.) Dočkajte! Já ho přijdu bránit. (Ubíhá ke dveřím, jež jsou zamknuty; tápajíc po nich, upadne na zem, klidně.) Kde to jsem? To je maminčina jizba – dveře zamknuty, dveře zamknuty. (potěšeně) Že ho šly mamička ukázat do mlýna! Aha, do mlýna – Števova synka! (starostlivě) Ale modlit se musím za něho. Tu u mariánského obrázku.

Jenůfa (Sejme si obrázek na stolek a poklekne.) Zdrávas královno, matko milosrdenství, živote sladkosti, tys naděje naše! Buď zdráva, buď zdráva, my k tobě voláme, vyhnaní synové Evy, my k tobě vzdycháme, lkající a plačící v tomto slzavém údolí. Ach, obrať k nám své milosrdné oči, a Ježíše, který jest plod života tvého, nám po tomto putování ukaž, ó milostivá, ó přívětivá, ó přesladká Panno Maria! (zimničnou řečí) A Števuška mi ochraňuj, (šramot u dveří) a Števuška, a Števuška mi ochraňuj, (zabušení na okno) a neopúšťaj mi ho, matko milosrdenství!

Sedmý výstup

Jenůfa, Kostelnička. Jenůfa (vyskočí) Kdo je tam? Kostelnička (za dveřmi; ustrašeně, těžce oddychujíc a tetelíc se) Jenůfko, ty jsi ještě vzhůru? Otevři okno! Jenůfa (pootvírá okno) Nesete Števušku? Kostelnička (u okna, uleknutě) Tumáš klíč, otevři dveře, ruce se mi třesou – zimou… (Jenůfa přivřela okno, ne na celo; jde ke dveřím a odemkne.) Jenůfa (radostně) Kde je Števuška? Vy jste ho nechaly ve mlýně? Snad k nám s ním dojde sám Števa na besedu, viďte, mamičko, pro to rozmilé décko? Kostelnička Děvčico, ty blouzníš. Potěš tě Pánbůh! ale ty ještě o tom neštěstí nevíš. Dva dny jsi spala v horečce. A ten tvůj chlapček chlapček umřel!

Jenůfa (klesá u Kostelničky na kolena, opírajíc si hlavu o její klín) Tož umřel můj chlapčok radostný, tož umřel! (zajíkne se) Mamičko, srdce mi bolí, ale vy jste vždycky říkávaly, že by mu to bylo k přání, že co mu Pánbůh nachystá, já bych bědná nemohla! Tož už mi umřel, tož je už andělíčkem, ale já jsem tak sirá bez něho, tak je mi těžko – k pláči… Kostelnička Poděkuj Pánubohu! Poděkuj Pánubohu! Jsi zase svobodná, jsi zase svobodná! Jenůfa (odhodlaně, pevně) A co Števa? Mamičko, slibovaly jste mi, že pro něho pošlete. Ten to musí také vědět.

Kostelnička Nevzpomínej ho, leda kletbu mu přej! Byl tady, když jsi ležela v tom spánku, dítě viděl, já před něho na kolena padla, ale on to všechno chtěl zaplatit, všechno chtěl zaplatit, všechno chtěl zaplatit! Tebe že se bojí, že máš to líco pošramocené, mne se také bojí, že jsem bosorka! Jenůfa Ach, Pánbůh mu odpusť! (s pláčem) Ach, Pánbůh mu odpusť! Ach, Pánbůh mu odpusť! Ach, Pánbůh mu odpusť! Kostelnička A s tou rychtářovou je už zaslíben. Nelámej si pro tu slotu opijavého hlavu! A važ si raději Laci! To máš pravou spolehlivou lásku!

Osmý výstup

Laca, předešlí Kostelnička Toť zrovna jde!... (k Jenůfě s chvatem) On o tobě všechno ví, já mu všechno pověděla, a on ti odpustil. Laca (ke Kostelničce) Tetuško, nebyli u rychtářů doma. (Spatří Jenůfu, blíží se k ní, podávaje jí ruku.) Jenůfka! Potěš tě Pánbůh, Jenůfka! Nepodáš mi ruky? Jenůfa Děkuji ti, Laco, za všecko dobré co jsi se o mně nasmýšlel po ten čas, co jsem ti byla s očí! Já jsem tě mnohokrát z komůrky slyšela, jak jste tu s mamičkou vždy o mně hovořili. Ó vidíš jak jsem bědná! Laca Však zase okřeješ, své dítě oželíš!

Jenůfa Já jsem si ten život jinak myslila, jinak myslila, ale včil už jak bych stála u konce! Laca (smutně) A za mne bys nešla, za mne bys nešla Jenůfka A za mne bys nešla, za mne bys nešla Jenůfka Kostelnička (zimničně) Půjde za tebe, Laco, půjde Laco půjde Půjde za tebe, Laco, půjde Laco půjde Ona včil už ztracený rozum našla (Klesne na židli.) a musí být ještě šťastná. Jenůfa Mamička tak dětinsky hovoří! Jak by sis mne to vzal? Ó rozvaž si to dobře! Majetku počestnosti nemám, a lásky té pěkné, pro všecko na světě, té už také nemám. Chceš mne takovou

Laca (schvátí ji do náručí a políbí ji na tvář) Chci, Jenůfka! Jenůfka jen když budeš má! Jenůfa (přítulně, lehce) Pak budu s tebou, s tebou snášet všechno dobré všechno zlé! Kostelnička (namáhavě se vzchopí a béře se k nim) Vidíte že jsem to přece dobře učinila, dobře učinila! A já vám včil žehnám z toho těžkého srdce: ať vás Pánbůh vždy vytrhne z každého trápení, ať vám žehná vždy na zdraví, spokojenosti i majetku... ale jemu, té příčině všeho neštěstí — kletbuju, kletbuju, aby jeho žena, která si ho s takým srdcem vezme, spíše rozumu pozbyla, než překročí jeho práh! (klesne na židli) Běda jemu i mně! Běda jemu i mně! (Průvan otevře okno.)

Laca Co je vám tetuško? Co je vám tetuško? Kostelnička (Vykřikne.) Co to venku hučí, naříká? Držte mne! Stůjte při mně! Laco zůstaň! (Laca soucitně ji obmyká rameno.) (Rozhlíží se ustrašeně.) Laca Co je vám, tetuško? Kostelnička Zavřete okno! Jenůfa (jde zavírat okno) Ha jaký to vítr a mráz! Kostelnička Jako by sem smrt načuhovala!

TŘETÍ JEDNÁNÍ

Jizba Kostelničky z druhého jednání. Na stole bílé prostěradlo a květináč s rozmaryjí, několik proutků opentlené rozmaryje na talíři. Láhev vína, několik sklínek a talíř koláčů.

První výstup

Kostelnička, Jenůfa, Laca, Stařenka, Pastuchyňa. (Jenůfa sedí na židli, svátečně ustrojená, modlitby a šátek v ruce. Pastuchyňa jí pozadu uvazuje šátek na hlavě. U Jenůfy stojí Laca. U stolu na židli sedí stařenka ze mlýna. Kostelnička přechází, jevíc horečný nepokoj a vnitřní muka; jest velmi přepadlá a schvácená. Jenůfa vyhlíží svěžeji než v jednání druhém, ale vážně.)

Pastuchyňa Není ti teskno, Jenůfko? Jenůfa Není Laca Proč by jí bylo smutno, však já jí jakživ neublížím? Pastuchyňa To už tak ale bývá, že je děvčici líto svobody. Bože, co já byla hlúpá, jak se naplakala — a zatím dostala jsem dobrého, hodného, řádného člověka! Pastuchyňa (pro sebe) Co je nejlepší mi to udělat? Mám jim dát nejprv kytky nebo nabídnout sklenici vína? Já jsem přišla jen na pomoc. Kostelnička ještě po nemoci není zcela sama sebou! Kostelnička (uleknutě) Co to šramoce za dveřmi? Kdo to jde? Pastuchyňa (otvírá dveře novým příchozím) Vítajte! (ke Kostelničce) Nelekejte se, to je rychtář s rychtářkou.

Druhý výstup

Rychtář, Rychtářka, předešlí. Rychtář (podává Kostelničce ruku) Dej Bůh štěstí... Což jste se nás polekala? Pastuchyňa To je její nemoc! To je její nemoc! Vítajte! Rychtář Došli jsme na pozvanou, Karolka, jen co se dočká Števy, přijdou spolu. Laca Zdrávi došli! Jenůfa (povstane) Vítajte! Rychtář Vidět po ní, hyne jaksi! (ke Kostelničce) Co jste vy bývala za ženskou statečnou, jen na vás všecko hrálo! (Připíjí si.) Ať už nenaříkáte, ať je všecko v pořádku! Kostelnička Vypravuju dnes Jenůfě svatbu s hodným člověkem, mně není do nářku. Ale cítím to, hynu. (Chopí se za hlavu.) Och, bývají to muka! Spánek nikdy neodlehčí, musím být vzhůru, musím, abych to všechno zažila!

Jenůfa Mamičko, však dá Pánbůh, že se ještě uzdravíte! Kostelnička Nechci se uzdravit, nechci se uzdravit, nechci... Dlouhý život byl by hrůzou, byl by hrůzou... a jak tam? (Vzpamatuje se.) Dnes je tvá veselka, Jenůfko, já se z ní těším. Rychtářka (ke Kostelničce) Co si to jen Jenůfa vzala do hlavy, že jde ku vdavkám jako múdrá vdova nastrojena? Kostelnička Ona, Jenůfa? Zrovna tak jednoducho chodívají ku oltáři největší páni. Rychtářka Páni si dělají všecko po modách, ale my tady na dědině! No, já bych ku oltáři byla nešla bez věnce a pantlí, nešla, ani za tisíc rýnských, nešla! Pastuchyňa (k rychtářce) Proto ona přec zůstane spořádaná aj šikovná ženská! Kostelnička Pojďte se podívat na její výbavku! Sama jsem já všecko spořádala: takovou výbavku hned tak nevidět! (Všichni odejdou do komory, zůstane jen Jenůfka s Lacou.)

Třetí výstup

Laca, Jenůfa Jenůfa Vidíš, Laco, já to tušila, že to každému napadne, jak jsem to na zdavky nastrojena. Laca (vytahuje z kapsy kazajky kytičku) Jenůfka, já ti přece kytičku donesl... Je až z Belovce od zahradníka. Jenůfa Děkuji ti, Laco! Laca Tu bys nevzala, Tu bys nevzala Jenůfka! Jenůfa (připne si kytičku na kordulu) Och, Laco, takové nevěsty tys si nezasloužil! Laca Ó dětino už mi o tom nemluv Mne jen to ranou udeřilo v tu první chvíli, jak mi to tetička řekly, ale potom hned jsem ti to odpustil! Však se já na tobě tak mnoho provinil, celý život tobě to musím vynahrazovat, celý svůj život, celý svůj život Jenůfa Tak mi je líto tebe, Tak mi je líto tebe! Tys při mne stál v neštěstí, ty místo Števy. Tys při mne stál v neštěstí ty místo Števy! Laca Já vím, žes Števu lúbila, jenom když včil už naň nemyslíš. Já nosil v srdci zášť na Števu a o všechno bych ho byl nejraději připravil. Ale tys mi nakázala, abych se s ním udobřil, já už jsem to všechno zlé v sobě překonal, všechno, že tys se mnou, že tys se mnou! Števa jsem, jak se patří, pozval na naši svatbu, na naši svatbu; slíbil, že dojde jako bratr i s Karolkou. A hen už jsou tu!

Čtvrtý výstup

Števa, Karolka, předešlí. (Vstoupí Karolka a Števa.)

Karolka Pánbůh rač dát dobrý den, Pánbůh rač dát dobrý den! Števa se tak dlouho zdržel se strojením, jako kdyby se mu nohy k zemi lepily! Vinšuju vám aby vám, aby vám dal Pánbůh štěstí a božího požehnání, a božího požehnání! Já se budu dnes na tebe zkormouceně dívat, že to také na mne dojde jít k oltáři. Jen škoda že si, že si to tak jako múdří bez muziky odbýváte! A včil Števo vinšuj ty! A včil Števo vinšuj ty! Števa (v rozpacích) Já to tak neumím jako Karolka! Jenůfa No neškodí, tu podejte si s bratrem ruce! Každý z vás má něco pěkného na sobě. Ty Števo, svou tvářnost, a Laca tu dobrou boží duši! Karolka Jenom ty ještě Števovi napověz, že je pěkný; beztoho neví co vyvádět! Jenůfa Také dětina on by ještě byl? Laca Kdy vy budete mít veselí? Števa Zrovna za čtrnáct dní. Karolka (žertovně) Iha, budu-li já jenom chtít! Třeba tě ještě odpravím. Bez toho mne lidé strašejí s tebou! Števa Ty bys to dopravila, život bych si musel vzít! Jenůfa Vidíš, Števo, to je tvoje pravá láska! Bodajť by tě nikdy nezabolela! (Rychtář, Kostelnička, a ostatní vracejí se z komory.)

Pátý výstup

Rychtář, Kostelnička, Rychtářka, předešlí Rychtář To bylo ňákého prohlížení! Kostelnička (polekaně, rozechvěle) Števa je tu! Došel zas urobit nějaké neštěstí! (k Lacovi) Co tu chce. Nemohu ho vidět. Laca (ke Kostelničce) Když Jenůfa se toho dožadovala! Rychtář Kdybych si nebyl zapálil cigárku, už by to hrabání mne bylo dopálilo! Rychtářka Řádně jste ji vybavila, ta čest se vám musí dát!

Šestý výstup

Předešlí, Barena s děvčaty. (Přináší kytici z rozmaryje a květu muškátu, ověšenou barevnými stužkami.)

Barena Pán Bůh rač dát dobrý den! Děvčata Pán Bůh rač dát dobrý den! Nepozvali jste nás my vás dlouho zabavovat nebudem, my vás dlouho zabavovat nebudem... my vás dlouho zabavovat, nebudem! Barena Ba žádného veselí nestrojte přece jsme se zdržet nemohly, abychom nešly Jenůfě vinšovat a zazpívat! Barena a Dívky Tož vám oběma vinšujem tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti. A teď si zazpíváme! Dívky Ej, mamko, mamko, maměnko moja! Zjednejte mi nové šaty, já se budu vydávati. Ej! Ej, dcerko, dcerko, dceruško moja! Nechaj toho vydávaňa, však si ešče hrubě mladá. Ej! Ej, mamko, mamko, maměnko moja! Také jste vy mladá byly, ráda jste se vydávaly! Ej!

Rychtář Dobře jste to zazpívaly, Barena (dává Jenůfě kytičku) A to si od nás vezmi Jenůfko! Jenůfa Děkuju vám z celého srdce! Tak mile mne to dojalo! Laca Pan farář nakázali, nakázali přijít do kostela zrovna v devět! Rychtář Tož si jen popilte s požehnáním — aby už to šlo! (Laca a Jenůfa pokleknou před stařenkou.) Laca Uctivo vás prosím o vás prosím o požehnání. Stařenka Tož já vám žehnám, ve jménu Otce, Syna aj Ducha Svatého. (Snoubenci líbají stařence ruce.) Ty, Laco, mne zle nevzpomínej!

Rychtář (Snoubenci pokleknou před Kostelničkou, ona zvedne ruce. Venku hluk. Kostelnička couvne poděšena. Zvenčí je rozeznati z hluku dva hlasy.) A včil Kostelničko, vy to asi dokážete jak velebníček! 1. Hlas (zvenčí) Chuďátko! Nějaka bestyja uničila dítě! 2. Hlas (zvenčí) Která bezbožnica to urobila? Kostelnička Co dítě? Co s dítětem tam křičejí?

Sedmý výstup

Jano, ostatní. Jano (vběhne) Rychtáři, hledají vás. Rychtář A co je? Cože to? Števa Co se děje? Jano Vy to ještě nevíte? Vy to ještě nevíte? Sekáči z pivovaru našli pod ledem přimrzlé dítě! Všichni Ó hrůza! Ó hrůza! Jano Nesou ho na desce, je jako živé v peřince, v povijáku, na hlavě červenou pupinu! To je na hrůzu; lidé nad tím naříkají, ó poběžte! (Jano odbíhá; za ním rychtář, rychtářka, lid, pastuchyňa, Laca, Jenůfa a Karolka. Jen Števa strnule stojí a u postele Kostelnička se stařenkou.)

Števa Jak by mi ten křik nohy podťal! A úzko je mi včil! (Jenůfa se Lacovi vytrhne. Laca táhne Jenůfu dovnitř.)

Osmý výstup

Kostelnička, Stařenka, Števa Kostelnička Jenůfa... neodbíhaj, ó neodbíhaj! Držte mne, braňte mne! Držte mne, braňte mne! Držte mne, braňte mne! to jdou pro mne! Stařenka Ale dcero moje! Ale dcero moje! Dcero, zase blouzníš! (Števa odbíhá a u dveří vrazí do něho Karolka, chopí Števu za ruku.) Laca Jenůfka! Jenůfka! Vzpamatuj se! Co tě to hrozného napadlo! Lidé to slyší! Ó vzpamatuj se! Jenůfa Pusť mne! Pusť mne! To je Števuška, můj chlapčok, můj! (Vstoupí rychtář, v ruce povijan a červený čepeček. Za ním ostatní.)

Devátý výstup

Předešlí, Karolka, později Jenůfa a Laca. Karolka (k Števovi) Števo, to je ti strašné Svatba pokažena... Já být nevěstou plakala bych. Jenůfa (zvenčí) Ó Bože můj Bože, to je můj chlapčok!

Desátý výstup

Rychtář, ostatní. (Dveře ostanou dokořán, nazírá sem lid.) Jenůfa Ha, vidíte, jeho poviják, jeho čepčáček! Sama jsem ho ze svých pentlí popravila! Rychtářka Slyšíš, rychtáři! Oni o tom vědí! Jenůfa Ej, lidé, kterak jste ho dopravili? Tetka Ježíši Kriste! Tak utratila svoje dítě! Jenůfa Bez truhélky, bez věnečku. Co mu pokoja nedáte? Kdesi ve sněhu a ledu s ním gúlali! Rychtář To už jsem snad, bar bez pánů, na stopě! Já musím být první ouřad — (Utírá si pot z čela) a raději bych se neviděl!

Lid Kamením po ní! Kamením po ní... Kamením po ní! Kamením po ní... Kamením po ní! Ježíši Kriste! Zabila dítě! Jistě to dovezla z Vídně! Jenůfa Števo, mlynáři, běž za nima, honem běž — to je tvoje dítě! Laca (hrozivě) Jenom se odvažte někdo se jí dotknout! Život vás to bude stát! Pěstí vás dobiju! Kostelnička (namáhavě se vzchopí) Ještě jsem tu já! Vy ničeho nevíte! To můj skutek — můj trest boží! Lid Kostelnička! Kostelnička Já jsem dítě Jenůfčino uničila, já samotná! Její život, její štěstí chtěla jsem zachránit. Tiskla se na mne hanba, že jsem pastorkyni do zkázy dochovala!

Kostelnička (Klesne na kolena.) Tys Bože to věděl, že to nebylo k snesení, že by se místo dítěte utratily životy dva... Jenůfa nebyla ve Vídni, já jsem ji schovávala, omámila, dítě vzala, k řece zanesla a v prosekaný otvor vstrčila. Lid Ježíši Kriste! Kostelnička Bylo to večer. Ono se nebránilo... ani nezapíplo... Jen jako by mne na rukou pálilo... a od té chvíle cítila jsem, že jsem vražednice. Lid Ježíši Kriste! To že Kostelnička! Kostelnička Jenůfě jsem potom řekla, že její dítě v bezvědomí umřelo! Och, slitujte se nad ní, nehaňte ji! Ona je nevinná... Mne suďte, mne kamenujte bídnou!

Jenůfa Ej, mamičko — pod led — och! (zuřivě) Nechte mne! Karolka (k Števovi, jenž se zdrcen podpírá o okno) Števo, to ty máš na svědomí? (vrhajíc se matce kolem šíje) Mamičko, mně je tak těžko k zemdlení! Rychtářka Karolka moja! Karolka Vyveďte mne ven — já za Števa nepůjdu, raději bych do vody skočila. Pojďte dom! (Karolka dere se ven, za ní matka.) Laca Och, Bože můj, já jsem toho příčina, já ti to líco zohavil, aby tě Števa nechal, a tak potom všechno ošlo na to neštěstí! Pastuchyňa To je na něho trest! Žádná děvčica za něho nepůjde. Co by jen poctivá cikánka byla! (Števa, zakrývaje si rukama tvář, dere se ven. Zdrcenou stařenku vyvádí pastuchyňa.)

Jedenáctý výstup

Jenůfa, Laca, Kostelnička, Rychtář, ostatní (bez Rychtářky, Karolky, Števy, stařenky a pastuchyně).

Jenůfa (se samostatně povznese ke Kostelničce) Vstaňte, pěstounko moja! Dosti smrtelného ponížení a muk vás čeká! (Pozdvihuje Kostelničku.) Kostelnička Kam mne pozdvihuješ? Víš, že mne povedou? (hrůzyplně) Och! (Doběhne ke dveřím komory.) Ne, ne! Já nesmím! Oni by tebe soudili, Jenůfo! Jenůfa A ta moje pěstounka, už to chápu, není proklínání hodna. Nezatracujte ji! Dopřejte jí času k pokání! Aj na ni Spasitel pohlédne! Laca Jenůfka, neušel ti rozum z cesty? Kostelnička Odpusť mi jenom ty. Včil už vidím, že jsem sebe milovala víc než tebe. Včil už nemůžeš volat: „Mamičko, aj mamičko!“ Tys nemohla dědit moji povahu, moji krev a já z tebe včil beru sílu... chci trpět! Aj i na mne Spasitel pohlédne. Jenůfa Pánbůh vás potěš! Kostelnička Pojďte, rychtáři! Veďte mne!... Jenůfa Pánbůh vás potěš! (Rychtář podepře Kostelničku v rameni a odchází. Za nimi se hrnou všichni. Zůstanou jen Jenůfa a Laca.)

Dvanáctý výstup

Jenůfa, Laca. Jenůfa Odešli. Jdi také! Však včil vidíš, že s mým bědným životem svůj spojit nemůžeš! Buď s Bohem... a pamatuj si a pamatuj si, žes byl nejlepší člověk, nejlepší člověk, jehož jsem poznala na světě! Žes mi zúmyslně poranil to líco, to jsem ti dávno odpustila. To jsi hřešil jenom z lásky, jako já... kdysi. Laca Ty odejdeš do světa za hodnějším životem a mne nevezmeš s sebou, Jenůfko? Jenůfa Víš, že mne budou volat k soudu, že každý se na mne s opovržením podívá? Laca (živěji) Jenůfka, já i to pro tebe snesu, já i to pro tebe snesu! Co nám do světa, když si budeme na útěchy! Jenůfa (překonána) Ó Laco, duša moja! Ó pojď, ó pojď! Včil k tobě mne dovedla láska ta větší, co Pánbůh s ní spokojen!

Konec opery

libretto by Leoš Janáček